3 otázky, které vás přivedou k vaší pohybové vášni

Rádi byste sportovali. Věnovali se pohybu. Ale nevíte, jaký sport si máte vybrat. Možná si připadáte nešikovní, neschopní a v záplavě těch úžasných sportovců a tanečníků na sociálních sítích i bez motivace k tomu vůbec nějaký sport dělat. Co když mi to nepůjde? Co když to budu nenávidět? Anebo jste člověk, který sportuje, ale z povinnosti. To, co děláte, vás nebaví. Musíte přece hlavně vypadat dobře!

Takhle to ale nefunguje.

Co kdybyste konečně nahlédli do svého nitra, možná i do dítěte uvnitř vás a zamysleli se nad tím, co je opravdu to, co chcete dělat? Když si vezmete k ruce papír a tužku a odpovíte si na otázky, které vám tady teď položím, svou odpověď najdete, než se nadějete.

O1: Co jste dělali rádi jako děti?

Možná jste nekonečně pobíhali v přírodě, lezli po stromech, házeli s míčem, jezdili na kole nebo plavali. Anebo jste dělali praštěné věci vzhůru nohama? Běhali? Bavila vás atletika? Gymnastika? Cítili jste se při tom pohybu svobodní? Přestali jste myslet na čas a dění okolo vás? Popřemýšlejte, co jste jako děti milovali. A co dospělost zatlačila do pozadí.

O2: Kdo vás nejvíce inspiruje, koho obdivujete a chtěli byste umět v pohybu to, co on?

Možná že jste jako děti úplně k pohybu netíhli. Ale teď, po těch letech, jaký máte vzor? Může to být někdo z vašeho okolí nebo i někdo, koho jste viděli na sociálních sítích. Jaká videa týkající se pohybu rádi sledujete? U čeho si říkáte: „To je úžasné, tohle kdybych tak uměl/a.“ nebo: „Tohle bych nikdy nezvládl/a.“ K čemu vás daný člověk motivuje, když jej vidíte? Jdete sportovat? Jak? Vidíte ty úžasné tanečníky a tanečnice u tyče? Nadaného boxera nebo boxerku? Úžasné výkony v Crossfitu? Nebo jste viděli závod v běhu do schodů a jste naprosto fascinovaní a zděšení? Našli jste odpověď? Skvělé. Přijde vám to absurdní? Ještě lepší! Tak jděte do toho. Hned. Protože pokud o sobě pochybujete, je právě ten pohyb to, do čeho byste měli jít. Získáte totiž sílu a lepší pohled na sebe sama. Na to, co všechno dokážete.

O2: Při jakém pohybu se cítíte nejvíc svobodní a radostní?

Možná už jste si svůj pohyb našli. Možná nevědomky doma při úklidu posloucháte hudbu a tančíte u ní. Nebo trávíte čas procházkami na vyčištění hlavy, občas v nich i popoběhnete. Zamyslete se nad tím, u čeho máte největší radost. Najděte si svou „meditaci“. Něco, u čeho vypnete myšlenky, přestanete vnímat čas a jakmile skončíte, cítíte se plní energie a psychicky odpočatí.

Nebojte se a jděte do toho.

Odpovědi na tyhle otázky vám pomůžou najít vaši vášeň. Pohyb totiž má být vášeň. A radost. Proč děláte něco, co vás nebaví? U čeho tak hrozně nadáváte? Proč přijdete každý den z práce a se slovy: „Mně se tak nechce, ale musím!“ jdete dělat to, co vás nebaví? Takhle je pohyb k ničemu a nepřináší vám vůbec nic. Ani ty vytoužené výsledky.

Pohyb je způsob, jakým tělo udržet naživu. Jak prožít život. Pohyb není trápení, nemá být. Cvičení, sport, cokoliv. Cvičení je totiž účelová forma pohybu. Běháte protože chcete běhat, tančíte proto, že chcete tančit nebo zvedáte nemyslitelné váhy proto, že to prostě dělat chcete a baví vás to.

Víte, že v jedné studii požádali vědci účastníky průzkumu, aby po určitou dobu snížili svou pohybovou aktivitu? Konkrétně měli snížit počet kroků z 9 000 na 5000. U 88% lidí se objevila deprese, špatná nálada a pocity sklíčenosti. Pohyb skutečně znamená lepší život. Tak si najděte ten svůj a pusťte se do něj.

Hýbete se, žijete!

Trpělivost a důslednost.

Možná že se bojíte toho, že jakmile se do svého pohybu pustíte a začnete cvičit, počáteční týdenní nadšení vystřídá strmý pokles a objeví se nechuť do pohybu.

To je normální.

Může totiž trvat až šest týdnů, než mozek začne pohyb vnímat jako něco pozitivního, jako něco, co přináší potěšení. Ono se to tedy týká pohybu, který nemáte rádi a nutíte se do něj, ale vzhledem ke svým zkušenostem to aplikuji i na pohyb, který vás baví. Ono to tak opravdu je, vy jste z něčeho nadšení, baví vás to, ale pak se přihlásí nechuť, pohodlnost, lenost. Mě odjakživa fascinovalo švihadlo, tak jsem se pustila do skákání. Nadšení vyprchalo po deseti dnech a najednou jsem měla pocit, že mě to přestává bavit. Ale vytrvala jsem a důsledně jsem si plánovala svoje tréninky. Byť i na 15 minut. A opravdu po několika týdnech se z mého skákání přes švihadlo stala terapie a já si už nedokážu svůj tréninkový týden bez švihadla představit.

Takže vydržte. I nadšení mizí, je to přirozené. Mozek se chce vyvíjet, poznávat, zkoušet něco jiného. Ale namáhejte ho. Prospějete nejen svému mozku, ale i svému tělu. A užívejte si to. Vždyť se hýbete, žijete! 🙂