Tohle na trénink boxu neberte a zlepšíte se.

Box je nádherný sport. A coby ženu mě mrzí, že když se někdo zajímá o to, jaký sport dělám a já se zmíním o boxu, slyším jediné dvě věty:

Box není pro ženskou. Je to surový sport, kde se hloupí chlapi mlátí hlava nehlava.“

Tyhle zažité představy žen (no co si budeme povídat, i mužů), mě nejen mrzí, ale i vytáčí. Neboť v boxu je neuvěřitelná hloubka a logika. A chci je rozebrat v jiném článku. Dnes bych s vámi chtěla sdílet názor na něco, co byste nikdy neměli tahat do „boxerny“.

Vlastní ego.

Já jsem čistě boxerský amatér. Nevěnuju se boxu na vrcholové úrovni. Nesoutěžím v něm (i když se na zápas chystám). Ale neznám snad horšího sparingpartnera v boxu, než je člověk, který hledí především na své ego. Ano, vlastně znám horšího sparingpartnera. Ženu, která hledí především na své ego.

Ego je v boxu strašnou brzdou. Jasně, pro někoho to může znamenat jistou formu motivace. Ale to neznamená, že to ostatní lidi nebo dokonce jeho samého neotravuje. V boxu se totiž zlepšujete nejen vy, ale zlepšujete i svého parťáka, se kterým boxujete. Vaše taktika mu ukáže, na čem má pracovat. Co má zlepšovat. Ale nenaučíte nic ani sebe ani jeho, pokud budete do tréninku tahat ego.

Vztek na trénink boxu ne.

Osobně jsem s tím zpočátku měla velký problém. Když jsem s boxem začínala, obdivovala jsem všechny lidi na tréninku, kteří už měli nějaké zkušenosti a boxu se věnovali třeba dva roky i déle. Chtěla jsem být za každou cenu lepší. Ale když jsem se po čase zlepšila a začala se věnovat i sparingům (nácvik boje s protivníkem v boxu) a můj parťák (neříkám protivník, vždy mě můj „protivník“ víc naučil, takže jej považuju za svého parťáka) mi uštědřil bolestivou lekci nebo byl mnohem lepší než já, cloumaly se mnou emoce strašným způsobem. Měla jsem vztek, chtěla jsem brečet, řvát, vyčítala jsem si spoustu věcí.

Možná si říkáte, jak absurdní to je, ale musíte to nejdříve vyzkoušet. A také se zeptat mého trenéra. Takových jako já měl na tréninku spoustu a vždy byl z tohoto přístupu ohromně vytočený. A já se mu nedivím. Zpočátku mě moje vlastní ego hodně válcovalo a omezovalo v pokroku a zlepšení. Když k tomu na tréninku došlo, jako bych měla jakési zatmění. Nebyla jsem schopná racionálně posoudit svůj výkon, najít v něm chyby nebo v čem se zlepšit. Viděla jsem jen toho mizeru co mě porazil, sakra!

To je špatně.

Po nějaké době jsem se vědomě začala krotit, změnila svůj přístup a od té doby jsem vděčná za každou bolestivou ránu, kterou dostanu. Proč? Protože přesně tyhle rány člověka naučí nejvíc a odkryjou všechny jeho nedostatky, na kterých musí pracovat.

Takže vás prosím. Ne kvůli sobě, ale kvůli vám. Vy, kteří trénujete box. Než vejdete do tělocvičny, ego vezměte, zmuchlejte ho do kuličky a zašmodrchejte co nejvíc to jde. Zahoďte jej na zem a na trénink vejděte s čistou myslí a s klidným a racionálním uvažováním. A především s touhou se něco naučit.