Jak se buduje pohybová disciplína v dětství?

Dítě se k pohybu samo nedonutí, pokud mu rodiče nepůjdou vzorem. Pokud mu neukážou jiný svět než ten televizní, počítačový a herní.

Já byla k pohybu vedena celé dětství. Teď jsem vzorem pro svého malého syna. Jeho táta taky. Oba mu ukazujeme, jak pěkný umí pohyb být a on sám o něj žádá. Jak?

Jako dítě jsem pohyb nenáviděla.

Jo, když porovnám dobu dospělosti a dobu dětskou, přijde mi ten obrat neuvěřitelný. Z holčičky, která polykala knedlík v krku když se jí chtělo brečet protože nechtěla šlapat do kopce je dospělá ženská, která rozhýbává sebe i všechny kolem sebe.

Když jsem začala chodit do školy a už jsem jezdila na kole (ségra už taky), táta nás brával každý víkend na výlet po městě, kde jsme bydleli. Nazul si kolečkové brusle, nás posadil na kola, a vyrazili jsme.

Nesnášela jsem to.

Každý ten výlet (a to trasa vedla i přes pěkné parky nebo kolem řeky) jsem trpěla, vztekala se a cítila se pod psa. Do kopce jsem nezvládla vyjet, neměla jsem fyzičku. Nechtěla jsem jezdit. Ježkovy voči jak já nechtěla! Ale musela jsem šlapat do pedálů, jinak by se mi na bruslících ujíždějící táta ztratil z dohledu. Vztekala jsem se, nesnášela jsem to kolo, ty víkendy, ale vždy jsem to dojela. Musela jsem.

Další sportovní aktivitou se staly každoroční túry ve Vysokých Tatrách. Když si na to vzpomenu teď a hledám krásné momenty, tak ty túry byly krásné. Vidět svět z té výšky, přidržovat se ve skalních stezkách řetězů, abyste nespadli dolů, to bylo úžasné. Ten pocit očekávání, kdy z toho stále stejného lesa v nižších nadmořských výškách vylezete „nad něj“ do vyšších nadmořských výšek, abyste měli cestu zpříjemněnou krásným výhledem. Modrá barva každého horského plesa. Kamzíci a svišti. Bouřka, když jsme se vraceli z jedné túry, a já se strašně bála, protože jako dítě jsem se bouřek bála stále. Spaní pod stanem. Strašidelná historka o tom, že když budu dlouho stát na jednom místě, sežere mě medvěd jako jednoho turistu. Když si na to vzpomenu, byla to nádhera. Ale tehdy mě to ani nezajímalo, ani jsem to neuměla ocenit. Opět šlo o fyzický výkon. Musela jsem šlapat nahoru. A já zase nechtěla. Nechtělo se mi. Nohy mě bolely, lapala jsem po dechu a zadržovala slzy. Jenže naši rodiče se s námi nemazlili. „Buď pojď, nebo se ztratíš.“ Tak jsem šla.

Moc mě mrzí, že jsem tehdy nevnímala ty krásy, které si vybavím nyní. Teď to tam vypadá určitě úplně jinak. Měla jsem možnost vidět tu krásu a přírodu, hory a lesy ještě v kráse. Teď si nedovedu představit a ani nechci, jestli a jak moc se to tam všechno změnilo. Ale byla jsem dítě, které prostě nechtělo chodit, běhat, jezdit nebo plavat. Nesnášela jsem pohybové aktivity.

Ale všechno to „utrpení“ mi hrozně dalo. Disciplínu.

V e-knize V Pohybu (kterou najdete tady na webu) popisuju, že disciplína není o tom dělat něco za každou cenu, ale že disciplinovaní jste tehdy, když jdete dělat něco tehdy, když se vám nechce nebo něco nemáte rádi. A děláte to tak, jako byste to milovali. Tady posouváte své hranice, rozšiřujete si svou komfortní zónu, rozvíjíte se, zvedáte si sebevědomí. Ne v pohodlí. Ale v nepohodlí.

A právě to ježdění na kole, ty únavné túry v horách, to všechno mi dalo disciplínu, kterou mám dnes. Díky tomu, že mě rodiče nutili jít přes moje tehdejší hranice možností, ať už fyzických nebo psychických, jsem dnes schopná dělat něco i tehdy, když se mi nechce nebo k tomu mám odpor. Rodičům se tehdy možná taky nechtělo. taky je třeba bolely nohy. Možná že byl táta po pěti dnech práce v lese tak utahaný, že se mu na ty brusle nechtělo. Ale v životě jsem neviděla, že by to dali najevo. Neslyšela jsem z jejich úst jedinou stížnost nebo povzdechnutí. Nespatřila jsem u nich známky únavy. Byli pro mě ztělesněním síly a houževnatosti. (A pořád jsou, jsou stále stejní, a naložili si toho na svá bedra ještě víc.) Právě jejich nekompromisní přístup k tomu, co dokážu, mě té disciplíně naučil.

Jediný milovaný sport.

V mém dětství byla jediná sportovní aktivita, která mě bavila a měla jsem jí hrozně ráda. Lyžování. Táta dřív uměl (možná ještě umí) styl lyžování jménem carving. Najděte si videa. Je to nádhera. Táta jezdíval překrásně. Bylo úžasné jej sledovat pod sjezdovkou, jak jede dolů. Vždy jsem byla ráda, když jsem byla pod sjezdovkou a táta jel nahoru na vleku. Čekala jsem, až ho uvidím. Jaké kousky (i nové!) předvede.

Právě díky tátovi mám v tom pohybovém utrpení pěkné vzpomínky. Ve všem tom vzteku, když se mi nechtělo, mi táta ukazoval tu krásu, která se v pohybu skrývá. Na bruslích taky jezdíval famózně. Vůbec je pohybově nadaný a zdatný. Vždy jsem chtěla být jako on a to mě v těch nenáviděných chvílích drželo nad vodou. Možná i právě ta krása, kterou v pohybu táta měl a má, mě dovedla do mých dvanácti let, kdy jsem se začala o pohyb zajímat sama. A teď pohybem žiju.

A co můj syn?

Když se vrátím do současnosti a ke svému synovi, vidím podobný rys. S tím rozdílem, že pohyb stále syna baví, zatím odpor nenašel, je moc malý a ve všem vidí něco pěkného.

Prosedí celou hodinu před tělocvičnou a kouká se, jak lidé u Martina boxují i jak boxuje Martin sám. Chtěl si to zkusit. Zalíbilo se mu bouchání do pytle, napodobuje tátu u stínového boxu. Zajímá se, takže jej necháváme a jemně mu ukazujeme směr. Já s ním celý jeho první rok proběhala v kočárku. Hrozně ho bavilo se koukat, jak běhám. Jak rychle kočárek jede. A teď na procházce sám zavelí, že se má běžet. Nikdy mu neodvětím, že se mi nechce nebo jsem unavená. Připravila bych jej o to kouzlo. Rád mě napodobuje když cvičím. Líbí se mu oranžová barva běžeckého oválu, na který chodím běhat. Tak tam běhá taky. Napodobuje svého tátu u přítahů na hrazdě. Tak mu pomáháme.

Necháváme jej objevovat krásy pohybu. Nechci, aby se dostal do okamžiku, kdy začne pohyb vnímat jako něco nuceného. Pohyb je součást života. Chci, aby si jej užíval. Všemi způsoby, všemi sporty.

Samozřejmě že přijde doba, kdy jej třeba pohyb přestane na chvíli bavit. Nebude ho bavit sport, který dělá. To ale neznamená, že to vzdá. V prvním případě bude mít pohyb ve vzpomínkách, které jej zase do sportu vrátí a v druhém případě přichází práce ve spolupráci dítě – rodič. Jak říká pan Jelínek: „Nechte jej, ať setrvá v zóně nekomfortu. Budují se tady návyky a postupně si ke sportu najde pozitivní vztah.“ Navíc, když bude dělat něco, co se mu nechce (z lenosti), buduje si disciplínu.

Pohyb máme ve své DNA, ale děti se učí jeho krásám díky rodičům. Nepromarněte tu dobu, kdy dítě učit chce. Nechte jej objevovat. Pohyb i možnosti sebe samého. Posouvejte jemně jeho hranice. Nedejte na nářek, děti vydrží víc, než si myslíte. Buďte pro svého potomka vzorem a vychovejte z něj zdravého, silného člověka.

Jak vést dítě k pohybu?

• ukažte mu pohyb, nechte jej u vás, ať vidí, co děláte
• mějte pohyb jako součást každého vašeho dne, ať vidí, že je to přirozené (nevybuduje si pak návyk toho, že pohyb musí být součástí jen jakéhosi zakoupeného programu na půl roku)
• zapojujte jej do vašeho cvičení
• mámy, po jisté době máte sílu i čas, využijte kočárek, běhejte s dítětem; využijte toho, že dítě ještě sedí v kočárku, zastavte se někde a zacvičte si
• využijte dítě jako cvičební pomůcku, vy si zacvičíte a dítě se pobaví (zkusili jste si někdy dřepy nebo výpady s dítětem za krkem?)
• dítě umí chodit, zvládne procházky (náš syn se naučil rád chodit do kopce tehdy, když jsem mu ukázala, jaká legrace to je, že do kopce lezou i veverky a jaký bude silák, když jej vyleze – bohužel teď nechce nic jiného než kopce)
• ukažte mu radost z toho pohybu – dělejte to, co baví vás, ať z vás tu energii cítí, je velmi nakažlivá (!)
• ukažte mu, že se vám nechce, ale přesto to uděláte, dítě rozumí velmi dobře (!)
• dětská hřiště jsou plná prolézaček, věnujte se dítěti, ať leze, šplhá, objevuje
• na dětském hřišti neseďte, zacvičte si, uděláte něco pro sebe i pro své dítě (a pokud si zrovna hraje, máte úžasný čas na sebe!)
• pamatujte, když dítě vidí vás při pohybu a vaše nadšení do pohybu, bude jej vyhledávat samo