Kdo vás v boxu něco naučí když ne trenér?

Podívejte se skrze váš kryt, pohlédněte za své rukavice na rukách. Tam najdete svého druhého učitele.

Box jako náplast

K boxu jsem přičichla na podzim roku 2017. Nic moc mi neříkal. Byla jsem stále zklamaná svým zraněním, které mě vyřadilo z mého tehdy milovaného sportu. Hledala jsem náplast, kterou můžu tu bolest (vnitřní) zalepit a zkusila jsem to skrze box. Náplast zpočátku vůbec nedržela. Pořád se odlepovala, občas jsem ji násilím strhla ze sebe a nevěděla, co mám dělat. Pak jsem otěhotněla a box šel stranou. Soustředila jsem se na svou fyzickou stránku, abych byla pro mé miminko tím nejlepším dočasným domovem. Na podzim roku 2018 jsem porodila a dostala se do spirály lenosti. Nějak jsem nebyla schopná vrátit se zpátky ke sportu. Po tvrdém vyhoření v létě 2017 jsem sport marně vyhlížela, ani ten box to tehdy nespravil.

A pak zasáhl můj partner a trenér boxu v jedné osobě: „Budu pořádat jakýsi malý turnaj v naší partě, nechceš se zúčastnit?“ A já viděla jeho naději v očích. Že ta ženská kategorie by byla skvělá, ale potřebuje ještě jednu ženskou. A pak jsem viděla ještě něco. Po téměř dvou letech se na povrch jako krtek dostaly soutěživost a ego. Ty překonaly lenost a já se začala připravovat.

Co? Půl roku po porodu boxovat?

Měla jsem pár měsíců na to naučit se box od píky a nakonec na tom turnaji vyhrát. A já opravdu dřela. Půl roku po porodu jsem se vrhla do boxerských tréninků a nechávala na nich všechno. Učila jsem se dávat rány. Přijímat rány. Poslouchat svého trenéra, svou mysl, a umlčet vlastní ego. Protože to, jak se dozvíte v tomto článku, do boxu opravdu nepatří. Nakonec jsem splnila, co jsem si slíbila. Turnaj jsem vyhrála. A já si uvědomila jednu věc. Neskutečně mnoho mě toho naučil můj trenér. Úžasný trenér. Ale velký dík patří i mému druhému učiteli. Mému soupeři. (Na tréninku sparingpartnerovi.)

Když vás učí soupeř

Box mi ukázal, co všechno mě můžou mí boxerští kolegové naučit. Jak? Každý z nás, kdo trénujeme box, máme jakési období, kdy se něco nového učíme, pilujeme techniku, trénujeme nové kombinace, specifický pohyb na nohách, jiný pohyb těla obecně. A samozřejmě s tréninkem přichází zlepšování. Když se dostanete do sparingu (tréninkový boj se soupeřem v boxu) s jiným „studentem“, máte možnost nejen ukázat, v čem jste dobří, ale – a to je nejdůležitější – jaké jsou vaše slabiny. Protože váš kolega může být nějakou dobu lepší než vy. Více trénuje, líp trénuje, je rychlejší, hbitější, silnější. A pokud se mu chcete vyrovnat nebo nad ním mít dokonce navrch, musíte se zlepšit také.

V tu chvíli vás váš parťák učí. Musíte totiž přijít na to, jak na něj. Jak mu uhnout, jak se nenechat zasypat jeho ranami, jak se k němu dostat, protože on vám pořád někam utíká jelikož se zlepšil v pohybu na nohách. Když testujete své dovednosti ve sparingu, dostává se vám skvělé školy. Ano, trenér má samozřejmě vždycky pravdu, ten vás koriguje v pohybu, učí, motivuje, pomáhá vám opravovat vaše chyby, je pro vás tím nejdůležitějším člověkem na tréninku. Ale hned za ním je váš sparingpartner.

Ve finále jste to vy, kdo boxuje.

Já osobně jsem ráda za každý sparing, do kterého se dostanu. Můj trenér mě naučil spoustu neuvěřitelných věcí, kombinací úderů, dal mi obrovské množství znalostí, techniku pohybu, sílu, koordinaci celého těla. Výborně mě vycvičil. Ale ve finále jste to vy, kdo boxuje. A musíte nejen zasáhnout, ale hlavně se nenechat zasáhnout. A v ten moment přichází na řadu váš soupeř, jakýsi druhý učitel, tím je váš sparingpartner.

Vždy mi přišlo úžasné na sobě pozorovat fázi stagnace, protože můj sparingpartner se v něčem zlepšil, a následnou fázi zlepšení, kdy jsem nad ním měla navrch, jelikož jsem přišla na to, jak na něj; stačilo provést třeba jakousi korekci pohybu, úderů apod. A s tím souvisí samozřejmě fakt, že i vy učíte vašeho sparingpartnera. Je to jednoduše neustálý koloběh, kdy jeden z vás učí toho druhého a naopak. Vidím v tom obrovské kouzlo. A zábavu.