Nikdy nejste na konci svých sil! Buďte svým vlastním trenérem.

Existují dvě skupiny amatérských sportovců. První skupinou jsou ti, kteří jsou schopní sami najít svůj maximální osobní limit ve sportování, který sami dokážou překonat. Vědí, kdy přidat. Druhou skupinu tvoří ti, kteří si myslí, že dosáhli svého maximálního limitu, mají ze sebe dobrý pocit, že udělali všechno, a přesto tomu tak není.

Jak to změnit?

Existuje známé pořekadlo: „Když nemůžeš, tak přidej.“ Tahle věta zazněla v několika filmech a seriálech, požívají ji trenéři ve svých tělocvičnách. Ale co sami sportovci amatéři? Dokážou se tímto „doporučením“ řídit?

Většinou ne. Proč?

Na konci článku si přečtěte mé osobní příklady z praxe, kdy jsem musela reálně zhodnotit, zda jsem na konci svých sil nebo ne.

Proč si vybíráte trenéra?

Nikdo z nás nemá ani tušení, kolik potenciálu v sobě máme. Člověk přijde za trenérem ne proto, že nemá znalosti o cvičení a potřebuje pomoct. Ale protože nemá motivaci a nevidí svůj potenciál. V tomto ohledu je práce trenéra velmi důležitá, je na něm, aby (pokud je o tom přesvědčen) podporoval svého svěřence a ukazoval mu, že v něm je potenciál, který sám cvičenec nevidí. Trvá to dlouho, ale nakonec člověk svůj potenciál objeví, a pak jej už nic nezastaví.

Problémem dnešních sportovců amatérů je ten, že nemají dost síly a odvahy na to si říct: „Tak teď se flákáš, makej.“ Nebo si po tréninku reálně zhodnotit svůj výkon a říct si: „Dneska jsem do toho nedal/a maximum.“ K tomu potřebují trenéra. Jenže ta pravá síla, disciplína a posun dál spočívá právě v objevení jakéhosi vlastního „sebetrenéra“. Sami musíte vědět, zda děláte vše pro to, co jste si vytyčili. Musíte sami umět zhodnotit (a mnohdy velmi kriticky) svůj výkon. A to se ne každému chce a ne každému se to líbí.

Naučte se sebekritice.

Já osobně jsem se naučila kriticky hodnotit své sportovní výkony až poté, co jsem začala dělat box. Tam totiž za své chyby a nedostatečný výkon zaplatíte. Jak? Ve sparingu dostanete na prdel. Nebudete zvládat uhýbat, neumíte countery (úder, který je vaší promyšlenou reakcí na úder soupeře), neudýcháte to, prostě to nezvládnete. Sparing je velmi dobrý test vaší práce na sobě. A já mnohokrát viděla, jak se flákám. I když jsem si myslela, co všechno pro svůj výkon nedělám.

Když jsme byli s trenérem cvičit na ovále (běh, box apod.), na závěr tréninku se nás trenér zeptal: „Jste unavení po dnešní hodině?“ Moje odpověď zněla jednoznačně: „Ne.“ A co na to trenér? Jen naštvaně pronesl: „Tak pak jste ze sebe nevydali maximum.“ A opravdu, když jsem se tak zamyslela, tak jsem do toho běhu mohla dát víc. Věděla jsem, že mám ještě sílu, kterou jsem mohla na tréninku využít a být lepší. Ale neudělala jsem to. Vědomě. A vrátí se mi to v příštím sparingu.

Takže pokud máte pocit, že už nemůžete, že se při tom běhu musíte zastavit nebo zpomalit do chůze, že po 20 angličácích už dalších 5 nezvládnete, že při 1 minutu trvajícím sprintu na pytli vypustíte duši, tak prostě přidejte a nezastavujte se. Věřte, že zvládnete víc než v momentě, kdy si říkáte, že už to nejde. Právě v tomto okamžiku totiž vaše rozhodnutí nepolevit rozhodne o tom, zda se posunete o krok dál a zlepšíte se, nebo zůstanete na stejném místě.

Na závěr vám uvedu příklady z mé praxe:

• Na závěr boxerského tréninku a po sparingu běžím 6 kol po 250 m. Páté kolo už nemůžu, je mi vedro a mám žízeň. Tak to šesté zaběhnu v rychlejším tempu, voda je na dosah a aspoň to budu mít rychleji za sebou. Pak můžu v klidu umřít.
• Běžím a bolí mě lýtka. Strašně. Mám pocit, že víc neuběhnu. Ale běžím dál. Možná zpomalím, sotva se to, co dělám, podobá běhu, ale prostě jedu pořád dál. V duchu si odříkávám říkanku, kterou každý večer povídám synovi. „Kam karkulko malá kam?…“
• Sprint na pytli 1 min. Mám za sebou tři kola na pytli volný styl po třech minutách. Je to do prdele dřina. Padají mi ruce, bolí mě ramena, trenéra nenávidím. Ale vydržím to, prostě nepřemýšlím a sypu ty údery jak to jen jde.
• 60 angličáků. No ty kráso, po 40 splněných už vypadám spíš jak zombie co střídavě vstává a padá na zem. Ale jedu dál. Ten výskok je miniaturní, sotva pár centimetrů nad zem. Ale jedu dál. Překročila jsem hranici 50. Nedám to. Ale prdlajs, dám, tak přidám. Trenér řve. Na všechny řve: „Makejte!“ Bolí mě nohy, nemůžu dýchat, ale prostě zrychlím, budu to mít rychleji za sebou.
• (příklad z léta 2019) Sparing 3 x 2 min. Třetí kolo mi dává zabrat. Ježiš že já jsem neběhala častěji. Soupeřka se zlepšila v náznakových úderech, musím se na to taky zaměřit. Ježiš já už nemůžu. Ještě 20 vteřin než bude konec. Tak přidám. Levý direkt, pravý direkt, uhnout, hák, odskočit. Ježiš to je dřina. Ještě víc. Náznak úderu na břicho, pak přímý úder do tváře, bum! Zasypat ji údery. Trenér řve: „Konec!“ Přežila jsem to.

Takových příkladů vám tady můžu napsat desítky. Kdy jsem si myslela, že jsem na konci svých sil, a já je nakonec ještě někde našla rozsypané, sebrala je a použila. Takže se vás ptám: Máte pocit, že dáváte do svých tréninků skutečně všechno?

Pokud hledáte skutečnou motivaci, která vychází z reálných strastí a sebepřekonávání, pak je pro Vás e-kniha V Pohybu. Motivační a informační, sportovní booster, který Vás nakopne!