Jak se zlepšit v boxu? Využijte 11 rad (nejen) pro ženy

Miluju box. Nelze ani slovy popsat ta krása, elegance pohybu a inteligence boxera, který neúnavně a pozorně hledí na svého soupeře a hledá moment, kdy jeho rána protivníka zasáhne. Krásný, svým způsobem taneční styl. Boxerská tělocvična je váš parket a váš soupeř váš partner. A buď se necháváte vést, nebo vedete vy jeho.

Už v jednom z předchozích článků jsem zmiňovala, jak mě mrzí dnešní přístup mnoha lidí (a především žen), že box je surový sport pro hlupáky. Přitom nemůžou být vzdálenější pravdě a skutečnosti. Kromě tance lze box přirovnat i k šachům. Musíte snoubit bystrost, zapojit hlavu a stát se tím, kdo je o krok napřed před soupeřem a předvídá jeho další tah. To je box.

Tento článek bych chtěla věnovat především ženám. Setkávám se na trénincích s mnoha zvláštnostmi a chybami, které bych ráda uvedla na pravou míru. A je pravda, že mnohdy to vídám i u opačného pohlaví. Jaké to jsou?

„Mám na box velká prsa, jak mám dát lokty na tělo?“

Milé vyvinuté dámy. Pokud trpíte něčím tak překrásným jako je velké poprsí, vypusťte prosím všechny představy o tom, že kvůli nim nemůžete správně provozovat box nebo se nedokážete správně krýt před údery. Ať už máte prsa velká nebo ne, každý člověk má žebra a obvykle bývají na stejném místě. Tady je jádro problému. Hrudník nikoho nezajímá, pokud vás dotyčný nechce nějak rozhodit. Když má člověk kvalitní obranu v podobě krytu, na hrudník se soupeř ani nedostane. Soupeř vám půjde po tom místě, které bolí nejvíc, a to bývá samozřejmě oblast břicha nebo právě žebra či oblast těsně pod nimi. Takže pokud máte kvůli velkým prsům pocit, že nemáte lokty dostatečně od těla, s klidem tuto myšlenku opusťte. Na velikosti tady opravdu nezáleží. Ve správném boxerském postoji s rukama v krytu prostě lokty přilepte na tělo. Zkuste si dát do podpaží tenisák. A držte v boxerském postoji. Tady najdete vaši správnou pozici loktů. A věřte mi, že velká prsa vám to nezhatí.

„Ten pohyb je divný, já to nemůžu udělat.“

Tady hrajou prim dvě věci. Tou první je to, že ženy mají většinou špatný dojem z toho, jak vypadají u něčeho, co dělají. A já vám rovnou říkám, že jakmile toto zahodíte, získáte za prvé uvolněnější mysl a za druhé se zlepšíte v boxu. Nejdříve k otázce „vzhledu“. Já se ohromně zlepšila v momentě, kdy jsem si řekla: „To je úplně jedno že mi to připadá podivné a že u toho asi vypadám zvláštně (přitom to tak není), prostě dělej to, co ti říká trenér.“ A od toho momentu mi šel veškerý pohyb lépe a já se začala rychle zlepšovat. Tou druhou věcí je to, že box je specifický sport s pohybem, který pro tělo není úplně přirozený a některé věci zpočátku každému připadají zvláštní a nelogické. Ale jakmile vyřadíte nepodstatné věci typu „jak u toho vypadám“ a necháte tělo dělat, co má, osvobodíte se a box si začnete užívat. To, že jde o nepřirozený pohyb, neřešte, to si sedne s tím, jak budete pokračovat v tréninku.

S dobrou technikou rychlost přijde sama.

(Martin, trenér, Boxing Čimice)

„Nepoužívám nohy a pořádně se nehýbu.“

Tohle se týká zčásti i mužské části, u boxu je tolik věcí, na které se musíte zpočátku hodně soustředit, že na nohy se někdy úplně zapomene. Je potřeba si hlídat správný postoj, stabilitu, přemýšlet nad údery, jejich kombinacemi, správném postavení ruky při úderu, dobrý kryt, správně provedené vytočení při úderu… To všechno je potřeba znát a proto mnohdy to nejdůležitější – pohyb na nohách (úskoky, poskakování, ústup, vpřed apod.) vypustíme. To se stává. Ale nemělo by. Je potřeba to neustále trénovat. Údery jsou údery, ty se naučí každý a to velmi rychle. Ale nohy jsou velmi často problém a pohyblivost boxera je důležitá. Já to musím trénovat neustále. Abych nebyla prkenná a měla možnost „utéct“, vyhnout se. Dle mého názoru je trénink pohybu nohou to nejdůležitější, na co by se měl klást důraz. Stejně tak na pohyb hlavou i celého těla. (Říká se tomu mikropohyb, kdy se pohybujete před soupeřem – poskoky, pohyb hlavou, rameny, tělem…) Úhyby, duckingy, „potápění“, to jsou všechno věci, které vám zajistí únik před ránou. Ale musíte je znát a umět.

Příliš rychle a příliš moc.

Začátečníci mají ve zvyku zpočátku obdivovat všechny ty zkušenější lidi, kteří údery provádějí rychle, přitom elegantně, s přesností a krásně se na ně kouká. A protože se jim to líbí, chtějí to hned samozřejmě umět, tak na to jdou technikou nápodoby. A pak jsou zklamaní. Protože jim to nejde. Protože zjistili, že ty ruce tak rychlé nejsou. Zmínila jsem slovo technika, tak u něj zůstanu. Technika je základ. A trénink techniky samozřejmě znamená zpomalení. Je potřeba se na ten pohyb soustředit. Na to, že jej provádíte správně, důsledně, tak, jak má vypadat. Úder nebo jakýkoliv jiný pohyb v boxu musí být účelný. Jinak dostanete ránu, ze které se nemusíte sebrat tak rychle, jak byste chtěli. Soupeř vás za každý neúčelný nebo špatně provedený pohyb potrestá když na něj přijde. Nenechte jej. Zaměřujte se na techniku. Jak říká můj trenér: „S dobrou technikou rychlost přijde sama.“ A je to tak. Držte se toho.

„Když já se na boxu bojím rány.“

Přirozeně. Kdybychom neměli pud sebezáchovy, nepřežili bychom. Ale box je o ranách. Nestačí je dávat, ale také je umět přijímat. A to se naučíte jedině cvikem. Kdy ty rány budete pořád dostávat. A vracet. A dostávat a vracet. Já poté, co jsem definitivně odhodila své ego, objevila úžasnou svobodu v boxování a vyhledávala jsem lepší soupeře, než jsem já. Protože každá jejich rána, kterou mi uštědřili, mě učila. Tak se učte taky.

„Nechci se na sebe dívat do zrcadla.“

A jak se chcete naučit údery a pohyb? Jak se chcete kontrolovat? Co stínový box, jak budete vědět, že při něm všechno provádíte správně? Že ruku vedete po přímce, že nevystrkujete bradu nebo břicho, že správně zkoordinujete nohu a ruku při úderu? V zrcadle je to nejdůležitější, je tam totiž váš soupeř. Vy sami. Sem nepatří myšlenka, kterou jsem zmínila už na začátku. Že u toho vypadáte hloupě, divně, že se vám to nelíbí. Nebude se vám to líbit, no jéje a jak! Ale když jste sami, to zrcadlo je to nejcennější, co máte. S ním se budete zlepšovat. Dejte mu příležitost vám pomoct a ukázat vám vaše nedostatky.

„´Padá´ mi pravá ruka při levém háku.“

To je dobře pro soupeře. Dáte mu tím příležitost vám uštědřit krásnou ránu na tvář. Nedávejte mu ji. Jde o častou chybu cvičenců, že při provádění levého háku jim (někdy jen malinko) „spadne“ ruka z brady dolů a problém může být na světě, všímavý boxer to zaregistruje a při první příležitosti vám to dá pěkně sežrat. V boxu je důležité mít vždy jednu ruku přilepenou na obličeji, pokud druhá ruka provádí úder. Nikdy nebudou mimo obličej obě ruce najednou. Jste boxeři, ne kočky.

Jako pomůcku bych doporučila tento příměr: Představ si, že tvoje tvář je dům. Tvé ruce jsou dva bratři. V momentě, kdy se jeden z bratrů (např. levá ruka) od domu (tváře) vzdálí, druhý bratr (např. pravá ruka) čeká v domě (tvář), aby jej ohlídal. Nikdy ti dva bratři nenechají svůj dům bez dozoru.

„Když mi někdo dává ránu, mrknu.“

Přirozeně. Jde o obranný mechanismus vytvořený přírodou. Tady vám pomůže jen cvik. Já zpočátku taky mrkala. Je to o zvyku. Ale ulehčí vám, když se přestanete zaměřovat na ruce soupeře. Zkuste si dát svou ruku před obličej dlaní směrem k sobě s rychle s ní pohybujte směrem k vaší tváři a zase zpět. Budete mrkat. Místo toho teď zkuste sledovat ne vaši ruku, ale pohled zaměřte na prostor za ní. Lepší? Tak to je váš pomocník. Při boxu mají nejen ženy ve zvyku sledovat ruce, protože box nemají pořádně zažitý. Nepomáhá tomu ani podvědomý strach z rány, o kterém jsem se už zmínila. Při boxu praktikujete stejný princip jako s vaší dlaní. Nesoustředíte se na soupeřovy ruce, ale na něj samotného. Vaše oči směřují zhruba do míst, kde má ramena. Nebo pod jeho bradu. Možná se raději koukáte do očí. Periferně jej vidíte celého. Vidíte, jak se hýbe, co dělá, jaký úder může přijít. A až přijde, nemrknete. Jen to trénujte.

„Mám špatný den / náladu / menzes / jsem unavená.“

To je trenérovi jedno. Jednou jste přišli na trénink a vaším jediným úkolem je dostat ze sebe maximum. A když máte špatný den, špatnou náladu? To se stává. Nezúčastněně na to reagujte a nenechte se unést emocemi. Protože ony přijdou. Nepůjde vám nová kombinace. Za žádnou cenu ji nedokážete dostat do těla. Nic vám nepůjde. Váš vynikající výkon z posledního sparingu je tatam a vy jen bezmocně mácháte rukama a ne a ne zasáhnout. Zato váš protivník vás zasypává ranami. Trenéra byste nejraději kopli do zadku protože si zase vymyslel něco, co se musíte naučit (trenére, to jsem nikdy neřekla :D). A tyhle okamžiky musíte ustát. Protože když vámi nezmítají emoce, neuděláte žádnou chybu. Jakmile vás povalí, povalí vás i váš soupeř nebo trenér (obrazně řečeno). Špatné dny přijdou, to mi věřte. Já jich prožila strašně moc. A stále prožívám. Vždyť jsem taky jenom ženská, hormony mě někdy rozhodí, špatně se vyspím nebo mě rozhodí neustále řvoucí a vztekající se dítě. Holt to tak je. Ale vím, že příště to už bude zase lepší a já zase o chlup lepší, tak se tím teď přeci nenechám rozhodit. Budu plnit trenérovy pokyny a soustředit se, protože to všechno zúročím příště.

„Ve sparingu mě zastaví bolestivá rána.“

To se stává. Takhle si protivník i buduje možnost vás zasáhnout ještě víc. Některé rány bolí tak, že přestanete boxovat. Chyba! Vždyť vás váš soupeř porazí, stát se to v zápase, je to K.O.! To se ve sparingu samozřejmě nestane, ale někdy mají začátečníci problém s ranami, takže jakákoliv větší rána je rozhodí. Mají pocit, že jim někdo ublížil, jsou nesví a nepřipadají si dobře. Což zase zlepší jenom trénink. Já se stále učím, jak se při boxu nezastavit při určitých úderech od protivníka. Některé mě dokážou vyvést z míry, ale já se snažím to překonávat. V boxu se nemůžete zastavit. Když totiž přestanete, soupeř přidá. A to se vám nebude líbit.

„Když se v boxu učím něco nového, vypustím všechno ostatní.“

Už jsem to tady zmiňovala. Je důležité trénovat, opakovat. Mně se to stávalo taky. Zpočátku se toho může zdát hrozně moc, takže jakmile se máte učit něco nového, ten zbytek pokojně opustíte. Nezbývá vám nic jiného než na to stále myslet. Časem si to sedne a většina věcí už pro vás bude přirozená a budete je dělat automaticky. Jako při řízení auta.

„Trenér na mě řve.“

Tak dělejte co máte a řvát nebude. A buďte za ten řev rádi. Kdyby na vás neječel, neviděl by ve vás potenciál.